Seznamování s Vietnamem

Do Vietnamu jsme dorazili 10. dubna pozdě odpoledne a z letiště jsme se přesunuli rovnou na ubytování blízko centru města Ho Chi Minh, kde jsme strávili následující čtyři dny.
Ho Chi Minh, známý pod dřívějším názvem Saigon, je se svými více než 10 milióny obyvateli největším vietnamským městem.

Ruch a přeplněné ulice jsou tu proto naprostou samozřejmostí, a tak nám pár dní trvalo, než jsme se naučili jak vůbec přejít silnici 😀 Cesty jsou totiž bez přestání plné skútrů a nějaké zastavování chodcům nepřipadá v úvahu. Musíte si prostě zvyknout vkročit do plné vozovky a kličkovat mezi skútry, oni se vám nějakým záhadným způsobem taky vyhnou a vy tak „v klidu” přejdete na druhou stranu. Ze začátku to chce trochu odvahy, ale po dvou až třech dnech už si vykračujete jako profíci.

 

 

Musím se přiznat, že Vietnam byl pro mě nejnáročnější destinací. Pravděpodobně svoji roli hrálo to, že už jsme byli třetí měsíc na cestách a já začínala být unavená a potřebovala možná více klidu.

Ten mi ale Vietnam moc nedopřál. Doslova jsme vlítli do města plného chaosu, hluku a nepořádku.

Navíc téměř nikdo nemluvil anglicky, takže i objednat si jídlo byl celkem oříšek. Skoro žádné popisky nebyly v angličtině a my tak většinou neměli ani páru o tom, co si zrovna objednáváme. Stačilo zabodnout prst do menu a čekat, co z toho bude. Někdy to bylo příjemné překvapení, někdy ani moc ne. Hlavně když jsem měla v jídle různé kůstky a kůže 😀

…YUMMY!

Nejlepší byla místa, kde se dalo jídlo vybrat přímo ukázáním na to, co chcete. Po čase jsem totiž vzdala i snahu o komunikaci a zvykla jsem si prostě jen s úsměvem pozdravit, ukazovat prstem, poděkovat slovy Cám ơn! a odejít. Maximálně jsme to ještě povýšili o slova a , a tím si aspoň uměli vybrat mezi kuřecím a hovězím masem.

No co, alespoň jde vidět, že ani jazykové bariéry není třeba se tolik bát. Někdy jsou prostě ruce nohy a úsměv plně dostačující dorozumívací prostředek 🙂

 

Co nám nebylo moc příjemný byli krysy a švábi pobíhající po ulicích (někdy i na ubytování) nebo u obchodů a „restaurací”. Na ulicích se totiž válela spousta odpadků. Několikrát jsme zažili, jak někdo třeba dopil plechovku nebo něco dojedl a odhodil obaly s klidem na zem…

Hluk, špína a švábi mě v mém momentálním rozpoložení moc neuklidňovali, a tak mi trošku trvalo, než jsem se s místní kulturou sžila.

Další, tentokrát ale příjemnou novinkou, pro nás bylo kafe s kondenzovaným mlékem a Banh mi.

Vietnamci jsou druzí největší exportéři kávy na světě a jsou pochopitelně i její velcí konzumenti. Nejčastěji pijí překapávanou, poměrně silnou kávu, do které dávají právě kondenzované mléko. Kvůli tomu, jak je sladká, bych ji nemohla pít pořád, ale byla to příjemná změna. Hlavně ledová káva byla v tom obrovském horku parádní!

Banh mi je typická vietnamská bageta, kterou seženete skoro na každém rohu. Plní se zeleninou, bylinkami, plátky masa, šunky nebo i paštikou a také vajíčkem. Naše oblíbená byla s vejcem. V přepočtu vás taková bageta vyjde na zhruba 10-20 Kč a je fakt moc dobrá.

Při celém pobytu ve Vietnamu pro nás byla nejčastější záchranou, když jsme nevěděli, co si dát nebo jsme chtěli něco tzv. „normálního”.

 

Zpětně bych řekla, že byl Vietnam taková pravá ukázka asijského života. První dojem jsem z této země neměla nejpozitivnější, ale po pár týdnech se to změnilo a dnes, s odstupem času, na Vietnam vzpomínám moc ráda.

 

A co jsme navštívili v Ho Chi Minhu a kam jsme se vydali dál? To si přečtěte v následujícím článku.