Mui Ne

Mui Ne je turistické středisko na jihu Vietnamu a rozdíl oproti Ho Chi Minhu je cítit téměř okamžitě.

Tohle pobřežní městečko je v porovnání s velkoměstem pochopitelně mnohem klidnější i levnější, a taky tu na vás hned dýchne dovolenková atmosféra – především díky mořskému vzduchu a blízkosti pláže, ale taky počtem resortů a turistů.
Příležitostí kde se najíst, dát si zmrzlinu, kafe nebo smoothie je tu nespočet a pokud mluvíte rusky, krásně se vyznáte i v menu. Mui Ne je totiž z velké části navštěvované právě Rusy. Proto v restauracích a obchůdcích často najdete popisky v ruštině a sem tam na vás někdo i rusky promluví.

My jsme v Mui Ne strávili necelé čtyři dny. Přes den bylo neskutečné horko, takže jsme většinou vycházeli z pokoje jen na jídlo, které jsme naštěstí měli pár kroků od ubytování, a potom až později odpoledne. Proti vlezlému vlhku a dusnu nás zachraňovala maracujová šťáva a kokosová voda.

MŇAAM!

 

Párkrát jsme se prošli k pobřeží a vychutnávali si mořský vzduch a na třetí den jsme měli přes naše ubytování domluvený výlet.

 

 

Řidič nás kolem 4.00 naložil ještě s několika dalšími turisty do jeepu a vezl směrem k písečným dunám.

Sand dunes jsou v Mui Ne poměrně populární, a tak jsme i my chtěli tato místa navštívit a vyzkoušet si jaké to je bobovat na písku 😀

Nejdřív jsme přijeli k bílým dunám, kde jsme sledovali východ slunce a potom jsme jeli na červené duny, kde jsme si mohli zabobovat.

A jaké že to bobování teda je?
Moc to nejede, ale je to sranda 😀 …tak proč si nezpestřit den!

 

 

Další zastávkou našeho výletu byl tzv. Fairy Stream aneb potok, který přitéká do moře a vy se můžete projít jeho korytem. Vody je v něm zhruba po kotníky a vás obklopují bílé skály a krásný červený písek.
Vzhledem k tomu, že bylo ještě ráno, netlačily se tu kvanta lidí a bylo super počasí. Krátká procházka potůčkem byla příjemný doplnění celýho výletu.
Opět tu tedy zafungovalo zlaté pravidlo, čím dříve přijdete, tím větší soukromí si užijete, a taky nemusíte platit všude tam, kde vás přesvědčují, že ano.
Několikrát se nám totiž pokoušeli namluvit, že někam dál už jít nesmíme, že za daný úsek musíme zaplatit apod.

 

Poslední zastávka byla rybářská vesnička, kde jsme viděli místní obyvatele v plném nasazení (další výhoda ranní návštěvy). Na moři bylo vidět několik větších lodí a pak malé loďky, nebo spíš škopky, které vozí úlovky na břeh. Tam se o ně zase starají další lidé, kteří je přebírají a pak pravděpodobně sváží na další trhy.
Turisticky to není zas tak lákavé místo, hlavně vzhledem k silnému rybímu zápachu, ale pohled na moře plné lodiček i chaos na břehu byl pěkný a zajímavý.

 

 

Na ubytování jsme se vrátili ještě dopoledne, a tak jsme si zašli na snídani a zbytek dne strávili poflakováním a tradiční večerní procházkou.
Při té nám byla několikrát nenápadně jen tak mezi řečí nabídnuta tráva a téměř každý večer jsme mohli z několika míst slyšet hlasité karaoke. Vietnamci jsou do karaoke blázni a je to takový jejich národní sport.
Teď mě zpětně trošku mrzí, že jsme nikde nenavštívili nějaký místní bar a nezažili si to pořádně na živo. Ale vlastně když vzpomenu na ty tóny…možná to bylo takhle přes plot přece jen dostačující 😀

Následující den jsme po snídani sbalili batohy a autobusem vyrazili do města Da Lat na letiště. Další destinací bylo městečko Hoi An, a protože je Vietnam dlooouhý stát, rozhodli jsme se 700km cestu absolvovat letecky a neztratit tak celý další den cestou ve vlaku.

Původně poklidná cesta na letiště se postupně stala do jisté míry dobrodružnou, protože nás řidič nevezl na letiště, ale někam do tramtárie. Když jsme se podle mapy blížili k letišti, nechtěl nám zastavit a jel vesele dál. Po pár kilometrech se nám ho podařilo přesvědčit, že opravdu potřebujeme vystoupit a on nás vyhodil uprostřed dálnice. Tak jsme nasadili batohy a jako exoti šli zpátky směr letiště. Cestou nám nikdo nezastavil, ale naštěstí se nám po pár kilometrech podařilo sehnat taxík a na letiště se dostat včas!

Mui Ne – Da Lat – Danang – Hoi An