Deník začínající učitelky #1

4.9.2018     Je to za mnou! Goodbye studium

Tak. A je to.
nejsem studentka. Není to teda ještě oficiální, ale poslední zkouška je za mnou.
Pocity? Neskutečná úleva!
Tak moc jsem se na tenhle den těšila. A především na tu chvíli až vyjdu úspěšně ze dveří, prásknu s nima a už nikdy do nich znovu nevkročím (hlavně na katedru biologie).

No, a je to tu!
Práskla jsem dveřma, na schodech si hlasitě zakřičela „Let’s get out of heeeere!” a mám to prostě za sebou.
It’s over. For good. YES!

Věřím, že trpící studenti, kteří už mají školy až až, si umí představit, jak nádhernej pocit právě zažívám.
Hurá! Hurá! Hurá!

…no a teď tak měsíc spát.

5.9.2018     To nej po úspěšných zkouškách

Ta nejlepší věc po úspěšně ukončených zkouškách? Likvidování, třízení, ukládání materiálů!
Miluju ten pocit, když přijdu do pokoje, kde jsem měsíc jen seděla jak tělo bez duše, všude se válí papíry a knížky a já můžu začít jednu věc po druhé ukládat, případně vyhazovat. V podstatě dělám z depresivní nory opět útulný místečko. Prostě paráda!

A dál?

Mám konečně čas na všechno, co jsem během učení se chtěla dělat…Co to ale jen bylo?

Taky vždycky během učení myslíte na tisíc věcí, který byste rádi dělali, ale prostě nemůžete, a tak si říkáte – po zkouškách. Pak je ale opravdu po zkouškách a najednou si pomalu ani na jednu z nich nemůžete vzpomenout?

No co, nevadí. Můžu si prostě uvařit kafe, lehnout si, pustit film a nedělat vůbec, ale VŮBEC nic!
Vždyť mám přece za sebou úklid pokoje, to by mohlo stačit…

10.9.2018     Začínají pochybnosti

Doženu resty, navštívím všechny, na které jsem neměla čas, budu hodně číst, válet se, ale taky začnu zase cvičit!
Užiju si aspoň měsíc volna. Po tom stresu si to přece zasloužím, no ne?!

Hahaha…
Pár dní po státnicích a já už se cítím provinile, že nic nedělám.

 

…and here come the doubts

 

Nepříjemnej pocit v břiše, kterej se mi tam už během učení se na státnice usídlil, pořád ne a ne zmizet. Jakási vystrašenost se mě taky neustále drží, jsem zpomalená v myšlení (protože ač to zní jakkoli divně, fakt jsem si unavila mozek), bývám věčně unavená
a do toho přichází spousta otázek.
Otázek nejen od okolí Co teď? Co máš v plánu? Už máš práci? Kde chceš pracovat? Pojedeš zase někam?, ale i mě samotné Co chci? Kde chci žít? Kde chci pracovat? Co vlastně umím?
Do toho se samozřejmě motají moje odpovědi typu Nezvládneš to, nic neumíš…to je sice krásný, že máš tři tituly, ale k čemu ti to je? apod.

 

A tak mi každý den brzy ráno zvoní budík – brzy, to abych toho během dne hodně stihla a měla ze sebe dobrý pocit! A já ho každé ráno úspěšně ignoruju, zachumlávám se pod peřinu a nejradši bych se schovala před celým světem…

14.9. 2018    Nejistota a úzkosti, co s tím?

Poslední dobou je mi celkem úzko. Pořád mám v hlavě spoustu otázek a nemám na ně odpovědi. A je mi z toho nějak divně. Nejhorší je asi to, že vlastně nevím, proč se tak divně cítím. Pořád nad tím přemýšlím a zatím jsem došla k tomu, že mě asi děsí ta nejistota.
Prostě jsem dokončila po dlouhé době školu, definitivně, no a najednou mě čeká novej začátek a já vlastně nevím jakej.
Nevím kudy kam a co se sebou. A to mě děsí a dá se říct, že taky štve. Říkám si, že člověk takovou dobu studuje (v mým případě 6 let VŠ) a potom je konečně hotovo a teď pusto prázdno, neví, kam se vrhnout. Možná je to do jisté míry tím, že mám fakt nekonečný množství možností a fakt nevím, kterou si vybrat.

Taky mi přijde, že jsem před sebou měla během studia určitý záchytný body a postupovala jsem prostě od jednoho k druhýmu a za tím vším byl ten vytouženej konec, kterej byl na jednu stranu jasnej a na druhou vlastně vůbec.
Nejdřív jsem se soustředila na dodělání jednoho bakaláře, potom druhýho, mezitím mě přes léto zachraňovalo cestování. Pak bylo cílem dokončit magisterský studium, během něj taky cestovat, no a pak! Pak bude ten vytoužený konec = vytoužený začátek, nová životní etapa. Práce, nový bydlení, další cestování…všechno ale už tak nějak jinak.

 

No a je to tady…už se to vážně stalo a já zjišťuju, že nemám žádný konkrétní plán, ze studia jsem úplně vyfluslá a je mi z toho úzko.

 

Tak šup pod peřinu, tam to všechno zmizí…
V noci mi ale nejde usnout a ráno nechci vylézt ven. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, břicho mě bolí a nějak mi nejde se upřímně radovat.

Ach jo.

 

 

No nic, žádný takový! Samo se to nevyřeší, takže zvednout zadek, konec fňukání, zhluboka se nadechnout a jde se na to!!

 

You can do it babe!

 

Jak jste se cítili vy po dokončení studia? Nebo jaké máte plány, až školu dokončíte? Cítil jste se někdo podobně, jako já? Jsem dost zvědavá, tak mi určitě napište do komentářů!

 

Napiš svůj názor

  • 105 2
  • 57 5
  • 92 11
  • 58 7
  • 66 4
  • 71 12
  • 56 5
  • 68 4
  • 77 5
  • 107 4
  • 105 2
  • 57 5
  • 92 11
  • 58 7
  • 66 4
  • 71 12
  • 56 5
  • 68 4
  • 77 5
  • 107 4
  • 58 3
  • 47 1